Egino Günter Weinert
Narodil se 3. března 1920 v Berlíně, v dětství začal jeho velký zájem o umění a víru. Brzy si najde cestu k uctívání boha skrze umění. Používá naivní formu, aby se distancoval od moderních směrů. Ve svých 14 letech nastupuje do benediktinského kláštera Münsterschwarzach jako student, objevuje nový umělecký styl Beuronské školy, vytvořený benediktinskými mnichy v 19. stol. (vyznačuje se naturalismem v barvách a dvoudimenzionálními postavami odkazující na středověké umění). Weinert to spojil s naivním uměním a vytvořil si tak svůj osobitý zjednodušený styl. Stává se restaurátorem, studuje sochařství a zlatnictví/ stříbrnictví. Pod nátlakem nacistického režimu byl donucen narukovat k námořnictvu. Během války se dostává do Benátek, účastní se restaurace Zlatého panelu (it. Pala d’Oro), hlavního oltáře v bazilice di San Marco, při které mohl zkoumat staré zlatnické techniky cloisonné, filigránu a granulace. V říjnu 1945 se stane nehoda, která Weinertovi zmrzačí pravou ruku. Naučí se pracovat s levou rukou a vrací se do kláštera Münsterschwarzach jako zlatník. Z kláštera odchází poté, co v roce 1949 není přijat do Benediktinského řádu. Najde si ženu, Terezu Neumann, která ho v umění velmi podporuje, otevře si dva ateliéry, v německém Bonnu a švýcarském Lucernu. Stává se uznávaným umělcem, jeho díla se dostanou až do papežských sbírek. Získá Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Jeho poslední veřejnou zakázkou je v roce 2000 vitráž v benediktinském klášteře v jihokorejském městě Waegwan. Egino Weinert umírá 4. září 2012 ve věku 92 let.
